Den 4: Skógar – Dyrhólaey – Jökulsárlón
Po Laugavegur treku jsme původně chtěli pokračovat do Čarodějných hor, ale kvůli zhoršenému počasí jsme se rozhodli úplně změnit plán a místo severozápadního směru jsme vyrazili z Helly na východ podél jižního pobřeží ostrova. Naší první zastávkou je “skrytý bazén” Seljavallalaug, který nás nakonec zklamal. Voda nebyla horká, spíše vlažná. Jediné opravdu teplé místo v bazénu bylo u trubky, kterou voda přitékala. Moc jsme se bohužel neprohřáli, tak se po chvilce jdeme rychle převléct a zpět k autu.
V nedalekém Skógaru pod zamračenou oblohou obhlížíme vodopád, vystoupáme na vyhlídku nad něj a jdeme se kousek projít podél trasy Laugavegur treku, kterou jsem měli původně v plánu. Zjišťujeme, že následuje řada dalších vodopádu a plánujeme, že bychom se sem mohli ještě vrátit za hezčího počasí. Vrcholky a ledovce jsou bohužel podle očekávání zastřené.
Pokračujeme do ptačí rezervace Dyrhólaey kousek před Víkem, kde doufám v to spatřit papuchalky. Už před odjezdem jsem právě “vidět na vlastní oči papuchalka” označila jako jeden z hlavních bodů celé islandské výpravy. Parkujeme auto na dolním parkovišti, procházíme se kolem skalnatých útesů a za mírného deště obdivujeme krásně depresivní černé pláže a zvláštně tvarované skály pod námi.
Narážíme na skupinku povykujících turistů fotících papuchalka schovaného ve skále, respektive malý kousek hlavy, který je z něj vidět. Mysleli jsme, že další neuvidíme, ale to jsme se mýlili! Jen kousek od pěšinky vedoucí nahoru k majáku máme zase štěstí. Vidíme celého papuchalka sedícího na okraji útesu a pak i další v letu.
Začíná bohužel pršet víc a víc, s naším pózujícím papuchalkem se loučíme a pokračujeme v cestě autem dál na východ. Kvůli předpovědi se chceme dostat na sever, kde by nemělo zítra pršet. Míjíme tak i Skaftafell, kde jsme měli naplánovaný výšlap. Už za šera míjíme ledovcovou zátoku a chvíli tam pozorujeme tuleně.
Den 5: Dettifoss – Krafla – Mývatn
Noc strávíme v autě a další den dopoledne už nejsme daleko od Mývatnu. Nejdřív navštívíme vodopády Dettifoss, které nás i přes všudypřítomné turisty nadchnou. Dettifoss je označovaný za nejmohutnější vodopád Evropy a dá se tomu lehce věřit. Za vidění stojí také vedlejší Selfoss.
Před Mývatnem se procházíme v “sirném poli” mezi solfatarami v oblasti Krafly. Se solfatarami a puchem zkažených vajec už máme zkušenosti ze začátku Laugavegur treku v Duhových horách, a tak nás tolik nepřekvapují.
Jedeme se podívat na vodou zaplněné krátery kousek od geotermální elektrárny. Trubky jsou všude, odkud se zřejmě dá vytáhnout dost páry. Při obcházení kráterů spekulujeme o tom, jak to funguje.
U “Komářího jezera” Mývatnu se ubytujeme v kempu s téměř golfovým trávníkem a vychutnáváme si poměrně teplý a hezký podvečer.
Den 6: Mývatn – Goðafoss – Hveravellir
Počasí nám opět kazí plány. Místo vycházky ke kráteru vzniklého studenou erupcí a zkoumání okolí jezera se za silného deště vydáváme směrem na západ. Po cestě si jenom prohlédneme vodopád Goðafoss a téměř bez přestávky pokračujeme na cestu F35 “zemí ničeho a nikoho” do Hveravelliru.
Kousek před Hveravellirem na prašné cestě plné výmolů naše auto změní najednou zvuk. V kempu celkem snadno najdeme prasklinu kousek před tlumičem výfuku. Majitel nám původně navrhuje výměnu auta, ale nakonec si ho necháváme až do konce. Naši jízdu pak doprovází zvuk pořádně nadupaného stroje. V Hveravelliru je šílená zima, polovina naší výpravy se obětuje a připravuje venku večeři, zatímco druhá polovina se zahřívá v “huse”. Těšíme se na ranní koupání v místním přírodním bazénku s horkou vodou. Ten nezklame! Navíc potkáváme Čechy, se kterými si dáváme do řeči a bavíme se o tom, co ještě navštívit.
Jako v krajině Pána prstenů.