Co může mít společného Aljaška s Extremadurou?

 

Když jsem úplně náhodou objevila Davida Vanna a Jesúse Carrasca, rozhodně jsem netušila, jak moc mě tito dva autoři oslní. A už vůbec jsem netušila, že příběhy z tak rozdílných prostředí, jako jsou Aljaška a Extremadura, toho můžou mít tolik společného.

Nejdříve přišlo zjevení v podobě Ostrova Sukkwan. Tato kniha Davida Vanna vyšla v mé oblíbené edici nakladatelství Argo AAA – Angloamerických autorů. Knihu jsem přečetla doslova na jeden zátah. Příběh byl, dovolím si tvrdit, až paralyzující. Syrový, depresivní a hutně opravdový. Vše v kulisách nádherné a zároveň drsné aljašské divočiny, ve které otec a syn doslova bojují o přežití. A nejde jenom o lovení lososů. Než jsem si později přečetla více o osudu autora, nedocházelo mi, jak vůbec někdo dokázal něco takového napsat. Čtenář může už v začátku knihy něco “vycítit” a pocit se stupňuje.

Podobné to bylo s knihou Na útěku Jesúse Carrasca. Na rozdíl od Aljašky, tady na nás ze stránek (nebo v mém případě z elektronické čtečky) dýchá spalující vedro španělské Extremadury, oblasti, kterou její jméno zřejmě dokonale vystihuje. Stejně jako u Ostrova Sukkwan mě autor už na prvních stránkách dokázal vtáhnout do děje, tentokrát ale v kulisách horka, pachů, potu a strachu. Strachu malého chlapce, který utíká, a my můžeme opět jenom tušit před čím. Příběh je možné chápat úplně jednoduše, ale také jako životní metaforu: můžeme sice utíkat, avšak je téměř jisté, že jednoho dne se budeme muset našim strachům postavit. A pokud budeme mít štěstí, potkáme pastýře…

 

Obě knihy jsou krásné. Nejsou krásné líbivě, jsou krásně opravdové. Stejně tak za přečtení stojí další knihy Davida Vanna a Jesúse Carrasca, které vyšly v češtině: Srub a Neznámý v zahradě. Ale přeci jen, na krásu u mě vyhrály výše zmíněné příběhy.