Oak Ridge National Laboratory

Tentokrát více o samotné laboratoři a o tom, jaké je to v areálu.

Oak Ridge je jednou ze šestnácti národních laboratoří, které jsou rozházené po různých státech USA a fungují pod Department of Energy (ministerstvem energetiky). Oak Ridge letos slaví 75 let své existence a i když je výzkumný záběr široký, laboratoř se proslavila hlavně účastí v Manhattan projektu a s tím spojeným jaderným výzkumem. Nebylo tomu zřejmě daleko a právě tady se mohla odehrát první jaderná katastrofa, alespoň dle výpovědi Richarda Feynmana v knize “Surely You’re Joking, Mr. Feynman!”. Ještě v 70. letech se údajně nikdo moc nestaral o bezpečnou likvidaci odpadu vznikajícího při výzkumu a tak došlo ke znečištění půdy a řek, se kterým ale po prohraném soudním sporu se státem Tennessee museli v Oak Ridge ihned začít něco dělat. Ovšem i dnes jsou v části areálu cedulky s upozorněními, že by se nemělo hýbat s půdou, a všem zaměstnancům nabízí pravidelné lékařské vyšetření kvůli radiačním dávkám.

Já si s ozářením až takovou hlavu nedělám a pravidelně po areálu vždy v podvečer běhávám (stejně jako někteří ostatní výzkumníci). Už jsem si našla oblíbené desetikilometrové “kolečko”, a to na délku proběhnu asi jenom třetinu vzdálenosti mezi západní a východní bránou pro vjezd – pro představu, jak je laboratoř velká. Rozestupy mezi některými budovami jsou několikakilometrové. Například neutronové zdroje, díky kterým je Oak Ridge také celosvětově známé a zkoumá se tu díky nim struktura hmoty, jsou od hlavní části kampusu vzdálené asi 5 kilometrů. Když jsem v jedné z budov navštívila přednášku Michaela Berryho, jelo se tam autobusy. Jak už jsem psala, už samotná velikost areálu nutí člověka využívat auto.

Areál je tak velký, že uvnitř žije spousta divoké zvěře. Denně potkávám stádečka srnek, divoké krocany, husy.  A jednou večer mi před autem přebíhal přes silnici taky vlk. Sice mi kolegové tvrdili, že to spíš byl kojot, ale mně se ono zvíře zdálo na kojota moc velké. Můj nejlepší kamarád je ovšem svišť, který má noru ve skulině pod touto konstrukcí:

  

Ať to sviští po cvičišti!

První týden v Oak Ridge & Knoxville @ Tennessee

Moje současné výzkumné téma mě teď na dva měsíce zaválo na východ Tennessee, do národní laboratoře v Oak Ridge. Než jsem se dostala k tomu, že bych sem měla jet, vůbec jsem netušila, kde samotná laboratoř ani stát Tennessee leží. Vysvětlení je jednoduché – není tady toho zase tak moc k vidění. A přece je pro mě tato stáž v USA, v pořadí již třetí, podstatně jiná.

Jedna zásadní věc je úplně stejná jako všude jinde v Americe: bez auta to budete mít špatné, Tady to platí možná dvojnásob. Samotná laboratoř je odříznutá od civilizace a od vstupní brány areálu k naší budově to je skoro 8 km. Bydlet se dá buď přímo v městečku Oak Ridge, které je na sever od areálu, ale i odtamtud je to dalších pár kilometrů, nebo v Knoxville, což je větší město (i když na USA pořád velmi malé) a kde bydlí většina mých spolupracovníků. Z mého bydliště v Knoxville je to až ke dveřím laboratoře 25 mil. Když jsem původně zjistila, jaká bude cena za půjčení auta, uvažovala jsem sice o alternativě, že bych dojížděla na kole (veřejná doprava tu prakticky neexistuje), ale bylo mi opakovaně zdůrazňováno všemi místními, že to nepůjde. Teď už přesně chápu, co mysleli. Buď tu jsou několikaproudé silnice, kam cyklisté nesmí, nebo by stejně nepřežili, nebo malé úzké “okresky”, které ale zase nemají krajnice. Z domu, kde bydlím, se pěšky nedá dojít ani do supermarketu, který je vzdálený jenom několik set metrů, právě kvůli neexistujícímu prostoru u rušné spojovací silnice, kde by se mohl chodec bezpečně pohybovat. Takže: ano, mám půjčené auto. Budu pro něj muset vymyslet nějakou přezdívku, asi podle toho, jak kvílí, když jedu do kopce. Ale jinak to s ním docela jde a myslím, že ode mě zažívá docela jemné zacházení. Podle vrzajících tlumičů tipuju, že s ním  někdo vymetal všechny díry v silnicích (a že jich je, a jak hlubokých…).

Moje přemisťovadlo na parkovišti v ORNL

Jaké je to tedy s autem? Musím říct, že jsem ráda už za to, jak mi to rozšířilo akční rádius. Hned o prvním víkendu jsem vyrazila na výlet do Great Smoky Mountains, což bylo perfektní odreagování. Les sice ještě spal a rododendrony, které byly všude v okolí, zatím nekvetly, ale za ten krásně čistý vzduch a ticho to stálo. Jako vždy stačilo několik set výškových metrů a potkávala jsem v průměru jednu osobu za dvacet minut. V “Smokies” je toho ještě hodně k vidění, takže plány na následující víkendy jsou jasné!

Les a bílá tráva po tisíci překonaných výškových metrech
Květena se teprve probírala k životu

Na skok do Japonska

Jen tři dny po návratu z Arizony přišel na řadu další dlouhý let, tentokrát na konferenci do Japonska. Většinu času jsem sice strávila na přednáškách v hotelovém resortu na Okinawě, kupodivu nebylo ani moc času (nebo počasí) na koupání, ale v rámci programu jsme měli alespoň malý výlet po ostrově. Okinawa je v mnoha věcech nejaponská kvůli historicky velkému čínském vlivu a také díky několika americkým vojenským základnám. Hned vedle našeho resortu bylo rekreační středisko americké armády a na letišti se odbavovalo hodně Američanů. Okinawa trochu připomíná Havaj, je tam velmi vlhké subtropické klima, téměř každý den zapršelo. Od průvodkyně jsme se dozvěděli, že na Okinawě mají zajímavý dialekt, žije tam unikátní druh nelétavého ptáka Yanbaru kuina, který je bohužel blízko vyhynutí, a také že vynikající ananasy, které jsme měli vždycky u snídaně, se pěstují přímo na ostrově.

Okinawský “prales”

Na zpáteční cestě jsem měla mezi přistáním na letišti Tokio-Haneda a odletem z Narity téměř 22 hodin, které jsem chtěla strávit poznáváním Tokia. Většinu času jsem nakonec strávila náhodným chozením po Ginze a nasáváním atmosféry. Stejně jako na Okinawě jsem měla pocit, jako bych se trochu vrátila v čase do devadesátých let. Tokio jsem si vždycky představovala jako ultramoderní a velmi bohaté město, ale nakonec mi to tak nepřipadalo. Mrzí mě, že jsem neměla více času a energie na detailnější průzkum. Dvojitý jet-lag i po týdnu v Japonsku stále přetrvával, takže jsem se na letiště Narita vydala celkem brzy a strávila jsem tam noc.

Tokio, Ginza