Střety s americkým systémem

Tentokrát to bude o tom, jak mi to občas nejde s americkým systémem a byrokracií.

První střet je spíše k pousmání, protože ten se týká pouze mé nevědomosti. Jdu si takhle v podvečer zaběhat a ejhle… V zamyšlení zapomenu v kanceláři identifikační kartičku, která slouží ke vstupu do areálu a také do všech budov. Sice si to uvědomím hned před vstupem, ale už je po sedmé a okolo nikde nikdo – tady většina lidí narozdíl od Španělska začíná a končí v práci mnohem dřív. Chvíli bloumám na chodníku a asi po pěti minutách mám štěstí! Mně dosud neznámý pracovník, který se mi posléze představí jako Andrej (jak milá náhoda), je tak hodný, že poruší předpisy a “eskortuje” mě do kanceláře. Dohlédne na to, že kartička s fotkou odpovídá mé osobě, a pak můžu jít na druhý pokus běhat.

Po tradičních deseti kilometrech se vracím, přikládám kartičku ke čtecímu zařízení a… dveře zůstávají zavřené! Nejdřív si myslím, že je to omyl, ale když obejdu celou budovu, je to stejné. Na hodinkách mám pět minut po osmé, takže mi to hned dojde: mám přístup omezený do osmi. V zoufalství obíhám budovu, na parkovišti zbývají jenom tři auta včetně mého. Chvilku mi svitne naděje, když při obíhání budovy s mikroskopy vidím rozsvíceno v místnosti operátora “našeho” mikroskopu, ale po proplížení kolem všech oken musím konstatovat, že uvnitř nikdo není. V hlavě zvažuji různé scénáře, od dalšího běhu k několik kilometrů vzdálené vstupní bráně, až k čekání na silnici, než kolem projede auto s ostrahou. Ale zase mám štěstí. Z budovy s mikroskopy vyjde mladá Asiatka. Do kancelářské budovy sice přístup nemá, ale nedávno prý stejnou situaci zažila a ví, co bych měla udělat. Zavede mě k podivnému zařízení kousek od vstupu, které slouží k nouzovému volání správcům areálu. Dotyčná slečna mi pomůže zvládnout situaci, směje se, že se to prý stává údajně docela často, a podívá si se mnou, než přijede “záchrana”. Podruhé ten den jsem “eskortována” do své kanceláře, tentokrát k tomu určeným pracovníkem. Po cestě k mému stolu se jenom diví, že jsem Evropanka, že normálně se “lock-outy” stávají spíše Číňanům nebo Indům.

A nyní už k pohádce, jak Andrea k americkému bankovnímu účtu přišla. Střety s americkou byrokracií byly zatím vždy dlouhé a bolestivé, ovšem tentokrát jsem byla systémem přímo sešrotována. Začnu ale popřádku s tím, jak to bylo s plánováním mé cesty.

Protože bylo jasné, že stáž bude finančně náročná, můj místní vedoucí přišel s tím, že bych se mohla přihlásit do zdejšího stipendijního programu pro studenty. Nevypadalo to špatně, takže jsem odeslala životopis, motivační dopis, přehled výzkumné činnosti a návrh výzkumu v Oak Ridge, napsala jsem si doporučující dopisy, které byly autorizovány mými regulérními vedoucími a myslela jsem si, že tím papírování více méně skončilo. Samozřejmě jsem se spletla, protože to byl teprve začátek. Po několikatýdenní výměně e-mailů mi bylo řečeno, že musím zažádat o studentská víza, že bez toho to nepůjde, údajně kvůli stipendiu. Absolvovala jsem tedy další kolečko papírování a telefonický rozhovor s místí úřednicí, která měla víza na starosti. Pak přišla cesta do Madridu na americkou ambasádu, ta by vydala na samostatný příspěvek. V Madridu mimo jiné zjišťuji, že předpokládaná data stáže nejdou změnit a tak budu mít status studenta v USA už dva týdny před plánovaným příletem a vyprší mi o dva týdny dřív, než z Tennessee odletím. Další den kontaktuji úředníky v Oak Ridge. Budeme muset zažádat o nový formulář, jak jinak… Ještě jim posílám kopie všech dokumentů a říkám si, že už mám snad to nejhorší za sebou.

Další kolečko papírování ale začíná hned po příjezdu do Oak Ridge. Po týdnu na mě čeká formulář, kde opravili data mého pobytu, aby mi mohli vyplatit stipendium za celou dobu. Jenomže ke stipendiu prý potřebuji taky “social security number”. Jedno ráno tak obětuji návštěvě “sociálky” a po týdnu mi přijde ono naprosto zásadní číslo, které může posloužit mimo jiné ke krádeži identity. Samozřejmě na kartičce z obyčejného papíru a normální poštou do schránky mého přechodného bydliště. Další den jdu s číslem vítězoslavně za úřednicí, která mě má na starosti, a znovu vyvstává zádrhel, na který mě upozorňovala již dříve: budu potřebovat americký účet, na ten evropský mi žádné peníze nepošlou. Tentokrát vyvíjím nátlak a založení účtu v místní bance rázně odmítám. “Moje” úřednice se to snaží na účtárně zařídit, dokonce zburcuje vyššího manažera, aby se to pokusil domluvit, ale převod na zahraniční účet prostě nelze. Původní důvod byl “nejde to, protože jsme to ještě nedělali”, finální verzi neznám. Alternativní varianta s výběrem peněz pomocí šeku taky nepůjde, musela bych k tomu mít účet nebo by se mnou musel jít někdo jiný s americkým účtem. Takže od předvčerejška mám účet v Oak Ridge Federal Credit Union a nezbyde mi nic jiného, než ho používat. Zahraniční převod za 80 USD se opravdu nevyplatí, takže se budu řídit doporučením “thrive” vytištěným na kartě. I když zatím to se zůstatkem 5 USD, což byl povinný vstupní vklad, na “thrive” moc nevypadá.