Island: jednodenní túry Kristínartindar a Thakgil

Den 10: Skaftafell – Kristínartindar

Po přespání v kempu Skaftafell necháváme auto hned vedle u návštěvnického centra a za slibné předpovědi počasí se vydáváme do hor obklopených největším islandským ledovcem. Většina turistů chodí na kratší výšlapy jenom kousek nad kempem, případně na vyhlídku k ledovci nebo vodopádům, kde bylo dost plno. S rostoucími výškovými metry se to ale zlepšuje. Zvolili jsme si nejdelší značenou trasu, kterou jsme měli vyhledanou už dopředu podle odkazů na wikilocu. V nejvyšším bodě potkáváme skupinu Slováků, míjíme také Čechy. Vyšlápnout si až na vrcholek Kristínartindar stálo za to, to můžete posoudit sami z fotek:

Stoupání nahoru podél ledovce
Strmá cesta na vrchol Kristínartindar
Pohled do vedlejšího údolí z vrcholku.
Nepatrná část ledovce Vatnajökull.
Cestou dolů a pohled na travnato-mechové kopce.

Z túry se vracíme odpoledne a přesouváme se autem na naše další stanoviště: do kempu Thakgil, kde nám doporučil výlet český pán, kterého jsme potkali v Hveravelliru.

Podvečerní příjezd to Thakgilu pod modrou oblohou.

Kemp v Thakgilu se nám moc líbí, musí se k němu z hlavní silnice dojet ještě cca 15 km po prašné cestě a tak není tolik komerční. Zázemí je zánovní, zajímavostí je jeskyně, která slouží jako místo pro vaření a krytá společenská místnost.

Den 11: Thakgil

Vzbouzíme se do krásného rána a tak co nejrychleji míříme do kopců!

Trasu máme naplánovanou podle průvodce islandskými treky. Až později podle mapy přímo v kempu zjistíme, že jsme nemuseli jít tam-zpět, ale mohli jsme si z trasy udělat i okružní. Ovšem průvodce o “výhledu na ledovec, který najdete jinde jen stěží” skutečně nelhal a pohledy do propastí také stály za to!

Hluboké rokle s vodopády
Pohled na ledovec, který začíná být zahalen v mraku.
Ledovec s roklí a kopci.

Okolo oběda se z výšlapu vracíme do kempu a bohužel se začíná zatahovat a zhoršovat počasí (přesně podle předpovědi). Vracíme se zpět na okružní ostrovní silnici, stavujeme se ve Víku pro skyry a vracíme se Dyrhólaey, kde se chceme znovu podívat na papuchalky. Začíná hustě pršet, takže zůstáváme v autě a místo papuchalků pozorujeme fotící se turisty. V noci přespáváme v autě kousek od Skógaru.

Island: Čarodějné hory a Zlatý trojúhelník

Den 7: Ásgarður

Ráno se z Hveravelliru vydáváme do nepříliš vzdáleného Ásgarðuru, ale po prašné cestě s výmoly nám jízda chvíli trvá. Přijíždíme do kempu, rychle stavíme stan a po krátkém zdřímnutí v autě, kterého jsme později litovali (když je hezky, tak se na Islandu spát nesmí!), vyrážíme nahoru do kopců.

V kempu fotím ovčí gang. Ovce jsem se snažila nalákat, aby se daly pohladit, ale na španělské oslovení “Ovejaaas, ovejaaas!” nereagovaly. Příště budu muset vyzkoušet “Sauðfé, sauðfé!”
Začátek cesty z kempu do srdce Čarodějných hor. Kousek proti proudu bylo prý malé geotermální koupání.

Původně jsme v oblasti Čarodějných hor měli naplánovaný třídenní trek vedoucí přes vrcholky, ale vzhledem k předpovědi to vypadá, že nám bude muset stačit jenom dnešek a kratší výšlap. Stoupáme nahoru, překonáváme sedlo a pak už se kocháme výhledem na ryolitové kopce se směsicí barev připomínající Duhové hory a na solfatáry.

Až z toho přecházely oči!

Cestou zpátky se ušpiníme nejprve při výběru ne zcela vhodné prudké cesty se sypkým podložím a pak se ještě zabahníme na kopečcích pokrytých hmotou jílovité konzistence. Píšu hmotou, protože si nejsem jistá, jestli se to dá vůbec srovnávat se standardní hlínou. Terén je opravdu zajímavý, odevšad stoupá pára, tečou tu potůčky, většinou asi horké.

Po návratu dolů do kempu si říkáme, jaké to tam je hezky schované v údolíčku, v závětří. To ještě nevíme, že v noci nás bude budit vítr pokoušející se nás odnést i se stanem. Tedy vítr budil pouze polovinu výpravy a ta pak budila druhou polovinu, aby pomáhala držet stan. Naštěstí se nic nestalo stanu ani nám, a tak jsme si ráno mohli vychutnávat snídani v začínajícím dešti, naštěstí v kryté chatrči s improvizovanou kuchyní pro kempující. Dle předpovědi se počasí v Čarodějných horách nemá zlepšit, proto z hor zahalených mraky vyjíždíme směr jih, do civilizace a snad lepšího počasí.

Den 8: Gullfoss – Geysir – Thingvellir

Cílem nám je oblast Zlatého trojúhelníku, kde se nachází řada (bohužel turisticky vyhledávaných) atrakcí. Snažili jsme se psychicky připravit na znovusetkání s davy turistů. Naštěstí jsme do oblasti Trojúhelníku přijížděli s náladou zlepšující se společně s počasím. Po návratu do nížiny nás přivítaly sluneční paprsky a tak jsme si postupně mohli vychutnat Gullfoss i Geysir bez bund.

Gullfoss dekorovaný duhou a turistickým davem – hadem.
Gejzír Strokkur po “plivnutí”. Gejzír Geysir už není aktivní.
Další gejzíry a “výparníky”.

Přesouváme se o kousek dál do Thingvelliru, národního parku v oblasti styku zemských desek. Je to také důležité místo pro Islanďany, protože zde vznikl jeden z nejstarších parlamentů na světě. V parku jsou tak jak zajímavé geologické objekty, tak kostelík, hřbitov se slavnými islandskými osobnostmi. V oblasti je také velké jezero, poblíž kterého bylo plno víkendových chat.

Národní park Thingvellir
Kostelík v Thingvelliru, hned vedle byl islandský Slavín.

Na noc se původně chceme ubytovat v kempu u jezera poblíž Thingvelliru, ale bohužel už je po sezóně a kemp je zavřený. Pokračujeme proto až do Hveragerði, které je známé využíváním geotermální energie. V městečku jsou skleníky, kde se údajně pěstují mimo jiné banány!

Den 9: Koupání v Hveragerði a cesta do Skaftafellu

Ráno se v kempu (spaní bylo tentokrát pohodové, nebyla taková zima, nefoukalo a kupodivu ani nepršelo) vyptáváme na cestu k “warm river”. Auto necháváme na parkovišti na konci města, které už se nám zdá dost plné. Přesto vyrážíme do kopců nad městem a po pár kilometrech jsme u říčky. Jsou zde jednoduché dřevěné zástěny na převlékání, dřevěné schůdky do tůněk, zkrátka vše připraveno pro turisty. Těch už se v říčce vyhřívá docela dost, ale po chvilce se přemístíme do nejhornější a také výrazně nejteplejší tůňky, kterou máme jenom pro sebe. Když vyhřívání, tak pořádné! Po cestě dolů míjíme úplné davy a na parkovišti je asi desetinásobný počet aut, takže čím dřív, tím líp!

Zbytek dne strávíme přesunem podél jižního pobřeží do Skaftafellu u ledovce Vatnajökull. Počasí tam má být další den hezké a my doufáme, že nám dovolí vystoupit na vrcholek Kristinartindar!

Mechy a lišejníky zarůstající lávové pole po cestě.
Blížíme se k Skaftafellu

Island: papuchalci v dešti

Den 4: Skógar – Dyrhólaey – Jökulsárlón

Po Laugavegur treku jsme původně chtěli pokračovat do Čarodějných hor, ale kvůli zhoršenému počasí  jsme se rozhodli úplně změnit plán a místo severozápadního směru jsme vyrazili z Helly na východ podél jižního pobřeží ostrova. Naší první zastávkou je “skrytý bazén” Seljavallalaug, který nás nakonec zklamal. Voda nebyla horká, spíše vlažná. Jediné opravdu teplé místo v bazénu bylo u trubky, kterou voda přitékala. Moc jsme se bohužel neprohřáli, tak se po chvilce jdeme rychle převléct a zpět k autu.

Seljavallalaug

V nedalekém Skógaru pod zamračenou oblohou obhlížíme vodopád, vystoupáme na vyhlídku nad něj a jdeme se kousek projít podél trasy Laugavegur treku, kterou jsem měli původně v plánu. Zjišťujeme, že následuje řada dalších vodopádu a plánujeme, že bychom se sem mohli ještě vrátit za hezčího počasí. Vrcholky a ledovce jsou bohužel podle očekávání zastřené.

Hlavní skógarský vodopád.
Další a ještě malebnější vodopády nahoře v kopcích.

Pokračujeme do ptačí rezervace Dyrhólaey kousek před Víkem, kde doufám v to spatřit papuchalky. Už před odjezdem jsem právě “vidět na vlastní oči papuchalka” označila jako jeden z hlavních bodů celé islandské výpravy. Parkujeme auto na dolním parkovišti, procházíme se kolem skalnatých útesů a za mírného deště obdivujeme krásně depresivní černé pláže a zvláštně tvarované skály pod námi.

Černé pláže mezi Dyrhólaey a Víkem.

Narážíme na skupinku povykujících turistů fotících papuchalka schovaného ve skále, respektive malý kousek hlavy, který je z něj vidět. Mysleli jsme, že další neuvidíme, ale to jsme se mýlili! Jen kousek od pěšinky vedoucí nahoru k majáku máme zase štěstí. Vidíme celého papuchalka sedícího na okraji útesu a pak i další v letu.

Náš pózující papuchalk.
Nemohla jsem se na něj vynadívat a na tomto místě vzniklo asi přes 100 fotek.

Začíná bohužel pršet víc a víc, s naším pózujícím papuchalkem se loučíme a pokračujeme v cestě autem dál na východ. Kvůli předpovědi se chceme dostat na sever, kde by nemělo zítra pršet. Míjíme tak i Skaftafell, kde jsme měli naplánovaný výšlap. Už za šera míjíme ledovcovou zátoku a chvíli tam pozorujeme tuleně.

Ledovcová zátoka Jökulsárlón s tuleni (v pravé části snímku ve vodě).

Den 5: Dettifoss – Krafla – Mývatn

Noc strávíme v autě a další den dopoledne už nejsme daleko od Mývatnu. Nejdřív navštívíme vodopády Dettifoss, které nás i přes všudypřítomné turisty nadchnou. Dettifoss je označovaný za nejmohutnější vodopád Evropy a dá se tomu lehce věřit. Za vidění stojí také vedlejší Selfoss.

Nejmohutnější evropský vodopád Dettifoss.
A kousek proti proudu Selfoss.

Před Mývatnem se procházíme v “sirném poli” mezi solfatarami v oblasti Krafly. Se solfatarami a puchem zkažených vajec už máme zkušenosti ze začátku Laugavegur treku v Duhových horách, a tak nás tolik nepřekvapují.

Prochazka mezi solfatarami doprovázená puchem a zajímavými barvami.

Jedeme se podívat na vodou zaplněné krátery kousek od geotermální elektrárny. Trubky jsou všude, odkud se zřejmě dá vytáhnout dost páry. Při obcházení kráterů spekulujeme o tom, jak to funguje.

Pohled na geotermální elektrárnu.
Jeden z kráterů a součást elektrárny.

U “Komářího jezera” Mývatnu se ubytujeme v kempu s téměř golfovým trávníkem a vychutnáváme si poměrně teplý a hezký podvečer.

Náš stan a idylka u Mývatnu.

Den 6: Mývatn – Goðafoss – Hveravellir 

Počasí nám opět kazí plány. Místo vycházky ke kráteru vzniklého studenou erupcí a zkoumání okolí jezera se za silného deště vydáváme směrem na západ. Po cestě si jenom prohlédneme vodopád Goðafoss a téměř bez přestávky pokračujeme na cestu F35 “zemí ničeho a nikoho” do Hveravelliru.

Už zase vodopády…

Kousek před Hveravellirem na prašné cestě plné výmolů naše auto změní najednou zvuk. V kempu celkem snadno najdeme prasklinu kousek před tlumičem výfuku. Majitel nám původně navrhuje výměnu auta, ale nakonec si ho necháváme až do konce. Naši jízdu pak doprovází zvuk pořádně nadupaného stroje. V Hveravelliru je šílená zima, polovina naší výpravy se obětuje a připravuje venku večeři, zatímco druhá polovina se zahřívá v “huse”. Těšíme se na ranní koupání v místním přírodním bazénku s horkou vodou. Ten nezklame! Navíc potkáváme Čechy, se kterými si dáváme do řeči a bavíme se o tom, co ještě navštívit.

Naše kára, tady ještě zcela v pořádku, jenom zaprášená z islandské dálnice F35.

Island: Laugavegur trek

Den 1: Reykjavík – Hella – Landmannalaugar

Naše dvoutýdenní zářijové putování začalo tím, na co jsem se už od začátku nejvíc těšila: Laugavegur trekem, který je označovaný za jeden z vůbec nejhezčích treků na světě. Není okružní a chodí se oběma směry, jak od pobřeží ze Skógaru, tak z 85 km vzdáleného Landmannlaugaru, kempu uprostřed Duhových hor. My jsme hned po vyzvednutí půjčeného auta vyrazili do Helly, kde jsme znovu zabalili batohy, abychom s sebou měli jen potřebné vybavení na trek, a chvíli naivně zkoušeli stopovat. Nakonec jsme si tak jenom zkrátili čas do příjezdu terénního autobusu, kterým jsme se za nemalý peníz dostali do Landmannalaugaru. Měli jsme ten luxus, že jsme cestovali úplně sami a za nádherného počasí. Po cestě jsme si tak mohli vychutnávat první krásné islandské scenérie.

Kousek před Landmannalaugarem nám řidič při západu slunce zastavil u vyhlídky.
Už za šera přijíždíme do kempu v Landmannalaugaru.

Po příjezdu se chvíli kocháme Duhovými horami, pak už ale musíme rychle stavět stan. Je pořádná zima, zázemí kempu nedostačující (za 2000 ISK na osobu) a vyhlášený “hot pot” plný lidí. Polovina členů našeho dvoučlenného týmu nadává. Jdeme spát a doufáme v příznivé počasí.

Den 2: Landmannalaugar – Hrafntinnusker – Hvanngil

Ráno bohužel vstáváme za mrholení, zdá se nám ještě větší zima než včera večer a tak se co nejrychleji vydáváme na pochod, abychom se zahřáli.

Stoupáme nad lávovým polem.
Výhledy na nádherně barevné Duhové hory jsou bohužel napůl skryté v mlze.

Se stoupáním je počasí horší a horší, začíná regulérně pršet a k tomu velmi silný vítr foukající z pravé strany. Nedá se ani nic fotit a když po vystoupání míjíme pomníček někoho, kdo na tom místě zahynul v blizardu, je nám jasné, že islandské hory jsou pěkně drsné. I když to nejsou nadmořskou výškou žádné velehory, počasí se tu mění velmi rychle. V průvodci jsem se později dočetla, že pro srovnání s alpskými poměry je třeba k aktuální nadmořské výšce přičíst asi 2000 m. Jsme rádi, když se můžeme na chvíli sušit v horské chatě Hrafntinnusker. To už nám promokly některé části (nepromokavého) oblečení a částečně taky boty. V duchu si gratuluju k nákupu ponožek s merino vlnou, opravdu hřejí i mokré. V chatě, respektive v předsíni chaty, se postupně shromažďují další turisté, až se tam skoro nedá hnout. Zasahuje správcová a dovoluje zůstat jenom těm, kteří mají zarezervovaný nocleh. Když nás vyhazuje, uklidní nás, že jak trochu sestoupáme, počasí se zlepší. Musíme zase vyrazit do nečasu venku, ale postupně se ukazuje, že měla správcová pravdu.

Otevírá se nám výhled do nádherné krajiny před kempem Álftavatn. V kempu se chvíli ohříváme u čaje v místní minirestauraci a po válečné poradě se rozhodujeme pokračovat dál. V kempu (opět 2000 ISK/osoba/noc) není pro stanující vůbec žádné zázemí v podobě společenské místnosti, kde by se dalo zahřát a v případě nouze schovat, a doufáme, že v dalším kempu by to mohlo být lepší.

Brod kousek před Hvanngilem.

Pod vyjasňující se oblohou pokračujeme jen do několik kilometrů vzdáleného Hvanngilu, který se nám nakonec líbí víc než Álftavatn. Cena je sice stejná, ale stany se dají postavit v malých ohrádkách z lávových kamenů, takže jsou trochu chráněné a v případě větru se dá vařit a schovat se v dřevěné boudě. Ve všech kempech jsou také jednoduché chaty, kde se spí vevnitř na palandách, ty jsou ale několikanásobně dražší (9000 ISK) a je třeba místa rezervovat dlouhou dobu dopředu. My si pro náš stan vybíráme sympatickou lávovou ohrádku, stavíme stan a snažíme se zahřát ve sprše (500 ISK) a u vařiče při přípravě večeře sestávající se z instantní kávy a konzervy. Celkem jsme ušli asi 27 km, jsme unavení po boji s počasím a zimou. Jdeme spát, polovina naší výpravy se těší do svého péřového spacáku, přezdívaného “husa”, druhá polovina výpravy trpí zimou na vyfukující se samonafukovací karimatce.

Den 3: Hvanngil – Emstrur – Thórsmörk

Vstáváme opět brzy ráno, chvíli zahlédneme i slunce, ale pak se zase zatahuje.

Chvíli se kocháme slunečním světlem.

Dostáváme se k brodu, který je oproti dvěma včerejším brodům výrazně hlubší, voda nám sahá výš než po kolena a zhruba v půlce řeky dokonale odumřou nohy. Začínáme je cítit až při následném důkladném prokrvování. Rychlým tempem procházíme sopečnou pouští, kde toho přes okolní mlhu nebo mraky moc nevidíme.

Pomalu končící pouštní krajina, částečně v mlze a mracích.
Po několika kilometrech se nám ale otevírá nádherný pohled do údolí.

Procházíme kempem Emstrur a cestou k Thórsmörku se pomalu začíná zlepšovat počasí.

Fantastické výhledy na ledovec.
Objevují se břízy a další vegetace.

Sice krátce bloudíme, ale nakonec ještě pod modrou oblohou přicházíme do kempu Volcano Huts. Na recepci se vyptáváme na zítřejší počasí a bohužel zjišťujeme, že má pršet a být mlha. Čekala by nás poslední etapa kompletního treku, a to cesta do Skógaru, ale trpět v dešti a asi i bez všech hezkých výhledů se nám nechce. Rozhodujeme se proto odjet autobusem zpět do Helly, a pohodlně usazení si jenom vychutnáváme pohled na krajinu a terénní cestu. Končíme (někteří příjemně, někteří nepříjemně) unavení v sympatickém kempu v Helle a po válečné poradě modifikujeme náš původní plán.

Pokračování již brzy!