Den 1: Reykjavík – Hella – Landmannalaugar
Naše dvoutýdenní zářijové putování začalo tím, na co jsem se už od začátku nejvíc těšila: Laugavegur trekem, který je označovaný za jeden z vůbec nejhezčích treků na světě. Není okružní a chodí se oběma směry, jak od pobřeží ze Skógaru, tak z 85 km vzdáleného Landmannlaugaru, kempu uprostřed Duhových hor. My jsme hned po vyzvednutí půjčeného auta vyrazili do Helly, kde jsme znovu zabalili batohy, abychom s sebou měli jen potřebné vybavení na trek, a chvíli naivně zkoušeli stopovat. Nakonec jsme si tak jenom zkrátili čas do příjezdu terénního autobusu, kterým jsme se za nemalý peníz dostali do Landmannalaugaru. Měli jsme ten luxus, že jsme cestovali úplně sami a za nádherného počasí. Po cestě jsme si tak mohli vychutnávat první krásné islandské scenérie.
Po příjezdu se chvíli kocháme Duhovými horami, pak už ale musíme rychle stavět stan. Je pořádná zima, zázemí kempu nedostačující (za 2000 ISK na osobu) a vyhlášený “hot pot” plný lidí. Polovina členů našeho dvoučlenného týmu nadává. Jdeme spát a doufáme v příznivé počasí.
Den 2: Landmannalaugar – Hrafntinnusker – Hvanngil
Ráno bohužel vstáváme za mrholení, zdá se nám ještě větší zima než včera večer a tak se co nejrychleji vydáváme na pochod, abychom se zahřáli.
Se stoupáním je počasí horší a horší, začíná regulérně pršet a k tomu velmi silný vítr foukající z pravé strany. Nedá se ani nic fotit a když po vystoupání míjíme pomníček někoho, kdo na tom místě zahynul v blizardu, je nám jasné, že islandské hory jsou pěkně drsné. I když to nejsou nadmořskou výškou žádné velehory, počasí se tu mění velmi rychle. V průvodci jsem se později dočetla, že pro srovnání s alpskými poměry je třeba k aktuální nadmořské výšce přičíst asi 2000 m. Jsme rádi, když se můžeme na chvíli sušit v horské chatě Hrafntinnusker. To už nám promokly některé části (nepromokavého) oblečení a částečně taky boty. V duchu si gratuluju k nákupu ponožek s merino vlnou, opravdu hřejí i mokré. V chatě, respektive v předsíni chaty, se postupně shromažďují další turisté, až se tam skoro nedá hnout. Zasahuje správcová a dovoluje zůstat jenom těm, kteří mají zarezervovaný nocleh. Když nás vyhazuje, uklidní nás, že jak trochu sestoupáme, počasí se zlepší. Musíme zase vyrazit do nečasu venku, ale postupně se ukazuje, že měla správcová pravdu.
Otevírá se nám výhled do nádherné krajiny před kempem Álftavatn. V kempu se chvíli ohříváme u čaje v místní minirestauraci a po válečné poradě se rozhodujeme pokračovat dál. V kempu (opět 2000 ISK/osoba/noc) není pro stanující vůbec žádné zázemí v podobě společenské místnosti, kde by se dalo zahřát a v případě nouze schovat, a doufáme, že v dalším kempu by to mohlo být lepší.
Pod vyjasňující se oblohou pokračujeme jen do několik kilometrů vzdáleného Hvanngilu, který se nám nakonec líbí víc než Álftavatn. Cena je sice stejná, ale stany se dají postavit v malých ohrádkách z lávových kamenů, takže jsou trochu chráněné a v případě větru se dá vařit a schovat se v dřevěné boudě. Ve všech kempech jsou také jednoduché chaty, kde se spí vevnitř na palandách, ty jsou ale několikanásobně dražší (9000 ISK) a je třeba místa rezervovat dlouhou dobu dopředu. My si pro náš stan vybíráme sympatickou lávovou ohrádku, stavíme stan a snažíme se zahřát ve sprše (500 ISK) a u vařiče při přípravě večeře sestávající se z instantní kávy a konzervy. Celkem jsme ušli asi 27 km, jsme unavení po boji s počasím a zimou. Jdeme spát, polovina naší výpravy se těší do svého péřového spacáku, přezdívaného “husa”, druhá polovina výpravy trpí zimou na vyfukující se samonafukovací karimatce.
Den 3: Hvanngil – Emstrur – Thórsmörk
Vstáváme opět brzy ráno, chvíli zahlédneme i slunce, ale pak se zase zatahuje.
Dostáváme se k brodu, který je oproti dvěma včerejším brodům výrazně hlubší, voda nám sahá výš než po kolena a zhruba v půlce řeky dokonale odumřou nohy. Začínáme je cítit až při následném důkladném prokrvování. Rychlým tempem procházíme sopečnou pouští, kde toho přes okolní mlhu nebo mraky moc nevidíme.
Procházíme kempem Emstrur a cestou k Thórsmörku se pomalu začíná zlepšovat počasí.
Sice krátce bloudíme, ale nakonec ještě pod modrou oblohou přicházíme do kempu Volcano Huts. Na recepci se vyptáváme na zítřejší počasí a bohužel zjišťujeme, že má pršet a být mlha. Čekala by nás poslední etapa kompletního treku, a to cesta do Skógaru, ale trpět v dešti a asi i bez všech hezkých výhledů se nám nechce. Rozhodujeme se proto odjet autobusem zpět do Helly, a pohodlně usazení si jenom vychutnáváme pohled na krajinu a terénní cestu. Končíme (někteří příjemně, někteří nepříjemně) unavení v sympatickém kempu v Helle a po válečné poradě modifikujeme náš původní plán.
Pokračování již brzy!