Střety s americkým systémem

Tentokrát to bude o tom, jak mi to občas nejde s americkým systémem a byrokracií.

První střet je spíše k pousmání, protože ten se týká pouze mé nevědomosti. Jdu si takhle v podvečer zaběhat a ejhle… V zamyšlení zapomenu v kanceláři identifikační kartičku, která slouží ke vstupu do areálu a také do všech budov. Sice si to uvědomím hned před vstupem, ale už je po sedmé a okolo nikde nikdo – tady většina lidí narozdíl od Španělska začíná a končí v práci mnohem dřív. Chvíli bloumám na chodníku a asi po pěti minutách mám štěstí! Mně dosud neznámý pracovník, který se mi posléze představí jako Andrej (jak milá náhoda), je tak hodný, že poruší předpisy a “eskortuje” mě do kanceláře. Dohlédne na to, že kartička s fotkou odpovídá mé osobě, a pak můžu jít na druhý pokus běhat.

Po tradičních deseti kilometrech se vracím, přikládám kartičku ke čtecímu zařízení a… dveře zůstávají zavřené! Nejdřív si myslím, že je to omyl, ale když obejdu celou budovu, je to stejné. Na hodinkách mám pět minut po osmé, takže mi to hned dojde: mám přístup omezený do osmi. V zoufalství obíhám budovu, na parkovišti zbývají jenom tři auta včetně mého. Chvilku mi svitne naděje, když při obíhání budovy s mikroskopy vidím rozsvíceno v místnosti operátora “našeho” mikroskopu, ale po proplížení kolem všech oken musím konstatovat, že uvnitř nikdo není. V hlavě zvažuji různé scénáře, od dalšího běhu k několik kilometrů vzdálené vstupní bráně, až k čekání na silnici, než kolem projede auto s ostrahou. Ale zase mám štěstí. Z budovy s mikroskopy vyjde mladá Asiatka. Do kancelářské budovy sice přístup nemá, ale nedávno prý stejnou situaci zažila a ví, co bych měla udělat. Zavede mě k podivnému zařízení kousek od vstupu, které slouží k nouzovému volání správcům areálu. Dotyčná slečna mi pomůže zvládnout situaci, směje se, že se to prý stává údajně docela často, a podívá si se mnou, než přijede “záchrana”. Podruhé ten den jsem “eskortována” do své kanceláře, tentokrát k tomu určeným pracovníkem. Po cestě k mému stolu se jenom diví, že jsem Evropanka, že normálně se “lock-outy” stávají spíše Číňanům nebo Indům.

A nyní už k pohádce, jak Andrea k americkému bankovnímu účtu přišla. Střety s americkou byrokracií byly zatím vždy dlouhé a bolestivé, ovšem tentokrát jsem byla systémem přímo sešrotována. Začnu ale popřádku s tím, jak to bylo s plánováním mé cesty.

Protože bylo jasné, že stáž bude finančně náročná, můj místní vedoucí přišel s tím, že bych se mohla přihlásit do zdejšího stipendijního programu pro studenty. Nevypadalo to špatně, takže jsem odeslala životopis, motivační dopis, přehled výzkumné činnosti a návrh výzkumu v Oak Ridge, napsala jsem si doporučující dopisy, které byly autorizovány mými regulérními vedoucími a myslela jsem si, že tím papírování více méně skončilo. Samozřejmě jsem se spletla, protože to byl teprve začátek. Po několikatýdenní výměně e-mailů mi bylo řečeno, že musím zažádat o studentská víza, že bez toho to nepůjde, údajně kvůli stipendiu. Absolvovala jsem tedy další kolečko papírování a telefonický rozhovor s místí úřednicí, která měla víza na starosti. Pak přišla cesta do Madridu na americkou ambasádu, ta by vydala na samostatný příspěvek. V Madridu mimo jiné zjišťuji, že předpokládaná data stáže nejdou změnit a tak budu mít status studenta v USA už dva týdny před plánovaným příletem a vyprší mi o dva týdny dřív, než z Tennessee odletím. Další den kontaktuji úředníky v Oak Ridge. Budeme muset zažádat o nový formulář, jak jinak… Ještě jim posílám kopie všech dokumentů a říkám si, že už mám snad to nejhorší za sebou.

Další kolečko papírování ale začíná hned po příjezdu do Oak Ridge. Po týdnu na mě čeká formulář, kde opravili data mého pobytu, aby mi mohli vyplatit stipendium za celou dobu. Jenomže ke stipendiu prý potřebuji taky “social security number”. Jedno ráno tak obětuji návštěvě “sociálky” a po týdnu mi přijde ono naprosto zásadní číslo, které může posloužit mimo jiné ke krádeži identity. Samozřejmě na kartičce z obyčejného papíru a normální poštou do schránky mého přechodného bydliště. Další den jdu s číslem vítězoslavně za úřednicí, která mě má na starosti, a znovu vyvstává zádrhel, na který mě upozorňovala již dříve: budu potřebovat americký účet, na ten evropský mi žádné peníze nepošlou. Tentokrát vyvíjím nátlak a založení účtu v místní bance rázně odmítám. “Moje” úřednice se to snaží na účtárně zařídit, dokonce zburcuje vyššího manažera, aby se to pokusil domluvit, ale převod na zahraniční účet prostě nelze. Původní důvod byl “nejde to, protože jsme to ještě nedělali”, finální verzi neznám. Alternativní varianta s výběrem peněz pomocí šeku taky nepůjde, musela bych k tomu mít účet nebo by se mnou musel jít někdo jiný s americkým účtem. Takže od předvčerejška mám účet v Oak Ridge Federal Credit Union a nezbyde mi nic jiného, než ho používat. Zahraniční převod za 80 USD se opravdu nevyplatí, takže se budu řídit doporučením “thrive” vytištěným na kartě. I když zatím to se zůstatkem 5 USD, což byl povinný vstupní vklad, na “thrive” moc nevypadá.

 

Oak Ridge National Laboratory

Tentokrát více o samotné laboratoři a o tom, jaké je to v areálu.

Oak Ridge je jednou ze šestnácti národních laboratoří, které jsou rozházené po různých státech USA a fungují pod Department of Energy (ministerstvem energetiky). Oak Ridge letos slaví 75 let své existence a i když je výzkumný záběr široký, laboratoř se proslavila hlavně účastí v Manhattan projektu a s tím spojeným jaderným výzkumem. Nebylo tomu zřejmě daleko a právě tady se mohla odehrát první jaderná katastrofa, alespoň dle výpovědi Richarda Feynmana v knize “Surely You’re Joking, Mr. Feynman!”. Ještě v 70. letech se údajně nikdo moc nestaral o bezpečnou likvidaci odpadu vznikajícího při výzkumu a tak došlo ke znečištění půdy a řek, se kterým ale po prohraném soudním sporu se státem Tennessee museli v Oak Ridge ihned začít něco dělat. Ovšem i dnes jsou v části areálu cedulky s upozorněními, že by se nemělo hýbat s půdou, a všem zaměstnancům nabízí pravidelné lékařské vyšetření kvůli radiačním dávkám.

Já si s ozářením až takovou hlavu nedělám a pravidelně po areálu vždy v podvečer běhávám (stejně jako někteří ostatní výzkumníci). Už jsem si našla oblíbené desetikilometrové “kolečko”, a to na délku proběhnu asi jenom třetinu vzdálenosti mezi západní a východní bránou pro vjezd – pro představu, jak je laboratoř velká. Rozestupy mezi některými budovami jsou několikakilometrové. Například neutronové zdroje, díky kterým je Oak Ridge také celosvětově známé a zkoumá se tu díky nim struktura hmoty, jsou od hlavní části kampusu vzdálené asi 5 kilometrů. Když jsem v jedné z budov navštívila přednášku Michaela Berryho, jelo se tam autobusy. Jak už jsem psala, už samotná velikost areálu nutí člověka využívat auto.

Areál je tak velký, že uvnitř žije spousta divoké zvěře. Denně potkávám stádečka srnek, divoké krocany, husy.  A jednou večer mi před autem přebíhal přes silnici taky vlk. Sice mi kolegové tvrdili, že to spíš byl kojot, ale mně se ono zvíře zdálo na kojota moc velké. Můj nejlepší kamarád je ovšem svišť, který má noru ve skulině pod touto konstrukcí:

  

Ať to sviští po cvičišti!

První týden v Oak Ridge & Knoxville @ Tennessee

Moje současné výzkumné téma mě teď na dva měsíce zaválo na východ Tennessee, do národní laboratoře v Oak Ridge. Než jsem se dostala k tomu, že bych sem měla jet, vůbec jsem netušila, kde samotná laboratoř ani stát Tennessee leží. Vysvětlení je jednoduché – není tady toho zase tak moc k vidění. A přece je pro mě tato stáž v USA, v pořadí již třetí, podstatně jiná.

Jedna zásadní věc je úplně stejná jako všude jinde v Americe: bez auta to budete mít špatné, Tady to platí možná dvojnásob. Samotná laboratoř je odříznutá od civilizace a od vstupní brány areálu k naší budově to je skoro 8 km. Bydlet se dá buď přímo v městečku Oak Ridge, které je na sever od areálu, ale i odtamtud je to dalších pár kilometrů, nebo v Knoxville, což je větší město (i když na USA pořád velmi malé) a kde bydlí většina mých spolupracovníků. Z mého bydliště v Knoxville je to až ke dveřím laboratoře 25 mil. Když jsem původně zjistila, jaká bude cena za půjčení auta, uvažovala jsem sice o alternativě, že bych dojížděla na kole (veřejná doprava tu prakticky neexistuje), ale bylo mi opakovaně zdůrazňováno všemi místními, že to nepůjde. Teď už přesně chápu, co mysleli. Buď tu jsou několikaproudé silnice, kam cyklisté nesmí, nebo by stejně nepřežili, nebo malé úzké “okresky”, které ale zase nemají krajnice. Z domu, kde bydlím, se pěšky nedá dojít ani do supermarketu, který je vzdálený jenom několik set metrů, právě kvůli neexistujícímu prostoru u rušné spojovací silnice, kde by se mohl chodec bezpečně pohybovat. Takže: ano, mám půjčené auto. Budu pro něj muset vymyslet nějakou přezdívku, asi podle toho, jak kvílí, když jedu do kopce. Ale jinak to s ním docela jde a myslím, že ode mě zažívá docela jemné zacházení. Podle vrzajících tlumičů tipuju, že s ním  někdo vymetal všechny díry v silnicích (a že jich je, a jak hlubokých…).

Moje přemisťovadlo na parkovišti v ORNL

Jaké je to tedy s autem? Musím říct, že jsem ráda už za to, jak mi to rozšířilo akční rádius. Hned o prvním víkendu jsem vyrazila na výlet do Great Smoky Mountains, což bylo perfektní odreagování. Les sice ještě spal a rododendrony, které byly všude v okolí, zatím nekvetly, ale za ten krásně čistý vzduch a ticho to stálo. Jako vždy stačilo několik set výškových metrů a potkávala jsem v průměru jednu osobu za dvacet minut. V “Smokies” je toho ještě hodně k vidění, takže plány na následující víkendy jsou jasné!

Les a bílá tráva po tisíci překonaných výškových metrech
Květena se teprve probírala k životu

Duhové vodopády i hory

Den 12: Skógar

Po ranním probuzení v autě na malém parkovišti u hlavní silnice před Skógarem se vydáváme znovu k místnímu vodopádu a vzhledem k příznivému počasí chceme realizovat část poslední etapy Laugavegur treku ze Skógaru do průsmyku mezi ledovci. Cesta mírně stoupá a vzhledem k její oblíbenosti potkáváme dost lidí. Taky spoustu těch, kteří jdou Laugavegur trek obráceně a právě ho zahájili. Míjíme vodopády všech tvarů a velikostí.

Vodopády na sto způsobů.
… ne, na sto jedna způsobů.

Je sice zamračeno, ale neprší. Místo toho nám cestu později začíná znepříjemňovat sílící vítr, ve kterém se skoro nedá jít. Schováváme se na chvíli v závětří za velkými balvany, posvačíme a nakonec to otáčíme dolů ještě kus před průsmykem s tím, že se nechceme zbytečně trápit. Po cestě dolů se protrhává obloha a vidíme zase modré nebe a k tomu několik vodopádových duh.

Miniduha v puklině.
A velká duha dole u vodopádu ve Skógaru.

Rozhodujeme se znovu přespat v našem oblíbeném kempu v Helle.

Po cestě ještě navštívíme vodopád, kde se dá projít za vodní stěnou.

Den 13: Znovu v Landmannalaugaru

Vzhledem k příznivé předpovědi se rozhodujeme znovu navštívit Landmannalaugar. Tentokrát vyrážíme vlastním vozem a tak nedoufáme jen v dobré počasí, ale také v to, že se po cestě naše vynikající Grand Vitara nerozpadne. Po stovkách výmolů, terénních “natřásávačkách”, řidičových zasyknutích a průpovídkách “To tomu autu nedělá vůbec dobře…” jsme konečně před kempem a radši parkujeme před brodem.

Příjezd do Lanmannalaugaru za krásného počasí.

Podnikáme kratší okružní trasu přes vrchol Bláhnúkur a nestíháme se dívat a fotit. Duhové hory se nám představují v celé své kráse, posuďte sami.

Část lávového pole a Duhové hory.
Duhové hory.
Pohled do údolí před kempem.
A tohle je nejbarevnější hora Brennisteinsalda s úžasnými kamennými útvary v popředí.

Z krátkého výšlapu se vracíme plní dojmů a krásných obrazů. Stejnou cestou se vracíme do Helly, tentokrát terén překonáváme rychleji s tím, že to autu dělá lépe než pomalá jízda. Při nájezdu na normální asfaltovou cestu si nahlas oddechneme, že to máme za sebou. Poslední noc si dopřáváme v “luxusu” a platíme si malou chatku, abychom se mohli v klidu sbalit, nezmokli a trochu se před odjezdem zahřáli.

Den 14: Reykjavík

Poslední den nás čeká jenom přejezd do Reykjavíku, kde u autobusového nádraží odevzdáváme auto. Batohy necháváme zamčené ve skříňkách a jdeme se podívat do města. Během odpoledne navštívíme kostel s největšími varhany Hallgrímskirkja, jdeme se podívat do přístavu, na moderní budovu Harpu a kolem jezera Tjörnin se vracíme zpátky. Autobusem se přepravujeme na letiště. Na letišti trávíme v bdělém stavu noc, bavíme se prohlížením fotek a sledováním gangu tří individuí, které, jak se zdá, mají políčeno na nějaká ta nehlídaná zavazadla. Tajně doufáme, že je naše polní detektivní kancelář přistihne při činu, ale bohužel (nebo bohudík?) se tomu tak nestalo. Brzy ráno se pak rozletíme každý do místa svého současného bydliště.

A co dodat na závěr? Snad jen fotografii:

Kam nás povede další cesta?

Island: jednodenní túry Kristínartindar a Thakgil

Den 10: Skaftafell – Kristínartindar

Po přespání v kempu Skaftafell necháváme auto hned vedle u návštěvnického centra a za slibné předpovědi počasí se vydáváme do hor obklopených největším islandským ledovcem. Většina turistů chodí na kratší výšlapy jenom kousek nad kempem, případně na vyhlídku k ledovci nebo vodopádům, kde bylo dost plno. S rostoucími výškovými metry se to ale zlepšuje. Zvolili jsme si nejdelší značenou trasu, kterou jsme měli vyhledanou už dopředu podle odkazů na wikilocu. V nejvyšším bodě potkáváme skupinu Slováků, míjíme také Čechy. Vyšlápnout si až na vrcholek Kristínartindar stálo za to, to můžete posoudit sami z fotek:

Stoupání nahoru podél ledovce
Strmá cesta na vrchol Kristínartindar
Pohled do vedlejšího údolí z vrcholku.
Nepatrná část ledovce Vatnajökull.
Cestou dolů a pohled na travnato-mechové kopce.

Z túry se vracíme odpoledne a přesouváme se autem na naše další stanoviště: do kempu Thakgil, kde nám doporučil výlet český pán, kterého jsme potkali v Hveravelliru.

Podvečerní příjezd to Thakgilu pod modrou oblohou.

Kemp v Thakgilu se nám moc líbí, musí se k němu z hlavní silnice dojet ještě cca 15 km po prašné cestě a tak není tolik komerční. Zázemí je zánovní, zajímavostí je jeskyně, která slouží jako místo pro vaření a krytá společenská místnost.

Den 11: Thakgil

Vzbouzíme se do krásného rána a tak co nejrychleji míříme do kopců!

Trasu máme naplánovanou podle průvodce islandskými treky. Až později podle mapy přímo v kempu zjistíme, že jsme nemuseli jít tam-zpět, ale mohli jsme si z trasy udělat i okružní. Ovšem průvodce o “výhledu na ledovec, který najdete jinde jen stěží” skutečně nelhal a pohledy do propastí také stály za to!

Hluboké rokle s vodopády
Pohled na ledovec, který začíná být zahalen v mraku.
Ledovec s roklí a kopci.

Okolo oběda se z výšlapu vracíme do kempu a bohužel se začíná zatahovat a zhoršovat počasí (přesně podle předpovědi). Vracíme se zpět na okružní ostrovní silnici, stavujeme se ve Víku pro skyry a vracíme se Dyrhólaey, kde se chceme znovu podívat na papuchalky. Začíná hustě pršet, takže zůstáváme v autě a místo papuchalků pozorujeme fotící se turisty. V noci přespáváme v autě kousek od Skógaru.

Island: Čarodějné hory a Zlatý trojúhelník

Den 7: Ásgarður

Ráno se z Hveravelliru vydáváme do nepříliš vzdáleného Ásgarðuru, ale po prašné cestě s výmoly nám jízda chvíli trvá. Přijíždíme do kempu, rychle stavíme stan a po krátkém zdřímnutí v autě, kterého jsme později litovali (když je hezky, tak se na Islandu spát nesmí!), vyrážíme nahoru do kopců.

V kempu fotím ovčí gang. Ovce jsem se snažila nalákat, aby se daly pohladit, ale na španělské oslovení “Ovejaaas, ovejaaas!” nereagovaly. Příště budu muset vyzkoušet “Sauðfé, sauðfé!”
Začátek cesty z kempu do srdce Čarodějných hor. Kousek proti proudu bylo prý malé geotermální koupání.

Původně jsme v oblasti Čarodějných hor měli naplánovaný třídenní trek vedoucí přes vrcholky, ale vzhledem k předpovědi to vypadá, že nám bude muset stačit jenom dnešek a kratší výšlap. Stoupáme nahoru, překonáváme sedlo a pak už se kocháme výhledem na ryolitové kopce se směsicí barev připomínající Duhové hory a na solfatáry.

Až z toho přecházely oči!

Cestou zpátky se ušpiníme nejprve při výběru ne zcela vhodné prudké cesty se sypkým podložím a pak se ještě zabahníme na kopečcích pokrytých hmotou jílovité konzistence. Píšu hmotou, protože si nejsem jistá, jestli se to dá vůbec srovnávat se standardní hlínou. Terén je opravdu zajímavý, odevšad stoupá pára, tečou tu potůčky, většinou asi horké.

Po návratu dolů do kempu si říkáme, jaké to tam je hezky schované v údolíčku, v závětří. To ještě nevíme, že v noci nás bude budit vítr pokoušející se nás odnést i se stanem. Tedy vítr budil pouze polovinu výpravy a ta pak budila druhou polovinu, aby pomáhala držet stan. Naštěstí se nic nestalo stanu ani nám, a tak jsme si ráno mohli vychutnávat snídani v začínajícím dešti, naštěstí v kryté chatrči s improvizovanou kuchyní pro kempující. Dle předpovědi se počasí v Čarodějných horách nemá zlepšit, proto z hor zahalených mraky vyjíždíme směr jih, do civilizace a snad lepšího počasí.

Den 8: Gullfoss – Geysir – Thingvellir

Cílem nám je oblast Zlatého trojúhelníku, kde se nachází řada (bohužel turisticky vyhledávaných) atrakcí. Snažili jsme se psychicky připravit na znovusetkání s davy turistů. Naštěstí jsme do oblasti Trojúhelníku přijížděli s náladou zlepšující se společně s počasím. Po návratu do nížiny nás přivítaly sluneční paprsky a tak jsme si postupně mohli vychutnat Gullfoss i Geysir bez bund.

Gullfoss dekorovaný duhou a turistickým davem – hadem.
Gejzír Strokkur po “plivnutí”. Gejzír Geysir už není aktivní.
Další gejzíry a “výparníky”.

Přesouváme se o kousek dál do Thingvelliru, národního parku v oblasti styku zemských desek. Je to také důležité místo pro Islanďany, protože zde vznikl jeden z nejstarších parlamentů na světě. V parku jsou tak jak zajímavé geologické objekty, tak kostelík, hřbitov se slavnými islandskými osobnostmi. V oblasti je také velké jezero, poblíž kterého bylo plno víkendových chat.

Národní park Thingvellir
Kostelík v Thingvelliru, hned vedle byl islandský Slavín.

Na noc se původně chceme ubytovat v kempu u jezera poblíž Thingvelliru, ale bohužel už je po sezóně a kemp je zavřený. Pokračujeme proto až do Hveragerði, které je známé využíváním geotermální energie. V městečku jsou skleníky, kde se údajně pěstují mimo jiné banány!

Den 9: Koupání v Hveragerði a cesta do Skaftafellu

Ráno se v kempu (spaní bylo tentokrát pohodové, nebyla taková zima, nefoukalo a kupodivu ani nepršelo) vyptáváme na cestu k “warm river”. Auto necháváme na parkovišti na konci města, které už se nám zdá dost plné. Přesto vyrážíme do kopců nad městem a po pár kilometrech jsme u říčky. Jsou zde jednoduché dřevěné zástěny na převlékání, dřevěné schůdky do tůněk, zkrátka vše připraveno pro turisty. Těch už se v říčce vyhřívá docela dost, ale po chvilce se přemístíme do nejhornější a také výrazně nejteplejší tůňky, kterou máme jenom pro sebe. Když vyhřívání, tak pořádné! Po cestě dolů míjíme úplné davy a na parkovišti je asi desetinásobný počet aut, takže čím dřív, tím líp!

Zbytek dne strávíme přesunem podél jižního pobřeží do Skaftafellu u ledovce Vatnajökull. Počasí tam má být další den hezké a my doufáme, že nám dovolí vystoupit na vrcholek Kristinartindar!

Mechy a lišejníky zarůstající lávové pole po cestě.
Blížíme se k Skaftafellu

Island: papuchalci v dešti

Den 4: Skógar – Dyrhólaey – Jökulsárlón

Po Laugavegur treku jsme původně chtěli pokračovat do Čarodějných hor, ale kvůli zhoršenému počasí  jsme se rozhodli úplně změnit plán a místo severozápadního směru jsme vyrazili z Helly na východ podél jižního pobřeží ostrova. Naší první zastávkou je “skrytý bazén” Seljavallalaug, který nás nakonec zklamal. Voda nebyla horká, spíše vlažná. Jediné opravdu teplé místo v bazénu bylo u trubky, kterou voda přitékala. Moc jsme se bohužel neprohřáli, tak se po chvilce jdeme rychle převléct a zpět k autu.

Seljavallalaug

V nedalekém Skógaru pod zamračenou oblohou obhlížíme vodopád, vystoupáme na vyhlídku nad něj a jdeme se kousek projít podél trasy Laugavegur treku, kterou jsem měli původně v plánu. Zjišťujeme, že následuje řada dalších vodopádu a plánujeme, že bychom se sem mohli ještě vrátit za hezčího počasí. Vrcholky a ledovce jsou bohužel podle očekávání zastřené.

Hlavní skógarský vodopád.
Další a ještě malebnější vodopády nahoře v kopcích.

Pokračujeme do ptačí rezervace Dyrhólaey kousek před Víkem, kde doufám v to spatřit papuchalky. Už před odjezdem jsem právě “vidět na vlastní oči papuchalka” označila jako jeden z hlavních bodů celé islandské výpravy. Parkujeme auto na dolním parkovišti, procházíme se kolem skalnatých útesů a za mírného deště obdivujeme krásně depresivní černé pláže a zvláštně tvarované skály pod námi.

Černé pláže mezi Dyrhólaey a Víkem.

Narážíme na skupinku povykujících turistů fotících papuchalka schovaného ve skále, respektive malý kousek hlavy, který je z něj vidět. Mysleli jsme, že další neuvidíme, ale to jsme se mýlili! Jen kousek od pěšinky vedoucí nahoru k majáku máme zase štěstí. Vidíme celého papuchalka sedícího na okraji útesu a pak i další v letu.

Náš pózující papuchalk.
Nemohla jsem se na něj vynadívat a na tomto místě vzniklo asi přes 100 fotek.

Začíná bohužel pršet víc a víc, s naším pózujícím papuchalkem se loučíme a pokračujeme v cestě autem dál na východ. Kvůli předpovědi se chceme dostat na sever, kde by nemělo zítra pršet. Míjíme tak i Skaftafell, kde jsme měli naplánovaný výšlap. Už za šera míjíme ledovcovou zátoku a chvíli tam pozorujeme tuleně.

Ledovcová zátoka Jökulsárlón s tuleni (v pravé části snímku ve vodě).

Den 5: Dettifoss – Krafla – Mývatn

Noc strávíme v autě a další den dopoledne už nejsme daleko od Mývatnu. Nejdřív navštívíme vodopády Dettifoss, které nás i přes všudypřítomné turisty nadchnou. Dettifoss je označovaný za nejmohutnější vodopád Evropy a dá se tomu lehce věřit. Za vidění stojí také vedlejší Selfoss.

Nejmohutnější evropský vodopád Dettifoss.
A kousek proti proudu Selfoss.

Před Mývatnem se procházíme v “sirném poli” mezi solfatarami v oblasti Krafly. Se solfatarami a puchem zkažených vajec už máme zkušenosti ze začátku Laugavegur treku v Duhových horách, a tak nás tolik nepřekvapují.

Prochazka mezi solfatarami doprovázená puchem a zajímavými barvami.

Jedeme se podívat na vodou zaplněné krátery kousek od geotermální elektrárny. Trubky jsou všude, odkud se zřejmě dá vytáhnout dost páry. Při obcházení kráterů spekulujeme o tom, jak to funguje.

Pohled na geotermální elektrárnu.
Jeden z kráterů a součást elektrárny.

U “Komářího jezera” Mývatnu se ubytujeme v kempu s téměř golfovým trávníkem a vychutnáváme si poměrně teplý a hezký podvečer.

Náš stan a idylka u Mývatnu.

Den 6: Mývatn – Goðafoss – Hveravellir 

Počasí nám opět kazí plány. Místo vycházky ke kráteru vzniklého studenou erupcí a zkoumání okolí jezera se za silného deště vydáváme směrem na západ. Po cestě si jenom prohlédneme vodopád Goðafoss a téměř bez přestávky pokračujeme na cestu F35 “zemí ničeho a nikoho” do Hveravelliru.

Už zase vodopády…

Kousek před Hveravellirem na prašné cestě plné výmolů naše auto změní najednou zvuk. V kempu celkem snadno najdeme prasklinu kousek před tlumičem výfuku. Majitel nám původně navrhuje výměnu auta, ale nakonec si ho necháváme až do konce. Naši jízdu pak doprovází zvuk pořádně nadupaného stroje. V Hveravelliru je šílená zima, polovina naší výpravy se obětuje a připravuje venku večeři, zatímco druhá polovina se zahřívá v “huse”. Těšíme se na ranní koupání v místním přírodním bazénku s horkou vodou. Ten nezklame! Navíc potkáváme Čechy, se kterými si dáváme do řeči a bavíme se o tom, co ještě navštívit.

Naše kára, tady ještě zcela v pořádku, jenom zaprášená z islandské dálnice F35.

Island: Laugavegur trek

Den 1: Reykjavík – Hella – Landmannalaugar

Naše dvoutýdenní zářijové putování začalo tím, na co jsem se už od začátku nejvíc těšila: Laugavegur trekem, který je označovaný za jeden z vůbec nejhezčích treků na světě. Není okružní a chodí se oběma směry, jak od pobřeží ze Skógaru, tak z 85 km vzdáleného Landmannlaugaru, kempu uprostřed Duhových hor. My jsme hned po vyzvednutí půjčeného auta vyrazili do Helly, kde jsme znovu zabalili batohy, abychom s sebou měli jen potřebné vybavení na trek, a chvíli naivně zkoušeli stopovat. Nakonec jsme si tak jenom zkrátili čas do příjezdu terénního autobusu, kterým jsme se za nemalý peníz dostali do Landmannalaugaru. Měli jsme ten luxus, že jsme cestovali úplně sami a za nádherného počasí. Po cestě jsme si tak mohli vychutnávat první krásné islandské scenérie.

Kousek před Landmannalaugarem nám řidič při západu slunce zastavil u vyhlídky.
Už za šera přijíždíme do kempu v Landmannalaugaru.

Po příjezdu se chvíli kocháme Duhovými horami, pak už ale musíme rychle stavět stan. Je pořádná zima, zázemí kempu nedostačující (za 2000 ISK na osobu) a vyhlášený “hot pot” plný lidí. Polovina členů našeho dvoučlenného týmu nadává. Jdeme spát a doufáme v příznivé počasí.

Den 2: Landmannalaugar – Hrafntinnusker – Hvanngil

Ráno bohužel vstáváme za mrholení, zdá se nám ještě větší zima než včera večer a tak se co nejrychleji vydáváme na pochod, abychom se zahřáli.

Stoupáme nad lávovým polem.
Výhledy na nádherně barevné Duhové hory jsou bohužel napůl skryté v mlze.

Se stoupáním je počasí horší a horší, začíná regulérně pršet a k tomu velmi silný vítr foukající z pravé strany. Nedá se ani nic fotit a když po vystoupání míjíme pomníček někoho, kdo na tom místě zahynul v blizardu, je nám jasné, že islandské hory jsou pěkně drsné. I když to nejsou nadmořskou výškou žádné velehory, počasí se tu mění velmi rychle. V průvodci jsem se později dočetla, že pro srovnání s alpskými poměry je třeba k aktuální nadmořské výšce přičíst asi 2000 m. Jsme rádi, když se můžeme na chvíli sušit v horské chatě Hrafntinnusker. To už nám promokly některé části (nepromokavého) oblečení a částečně taky boty. V duchu si gratuluju k nákupu ponožek s merino vlnou, opravdu hřejí i mokré. V chatě, respektive v předsíni chaty, se postupně shromažďují další turisté, až se tam skoro nedá hnout. Zasahuje správcová a dovoluje zůstat jenom těm, kteří mají zarezervovaný nocleh. Když nás vyhazuje, uklidní nás, že jak trochu sestoupáme, počasí se zlepší. Musíme zase vyrazit do nečasu venku, ale postupně se ukazuje, že měla správcová pravdu.

Otevírá se nám výhled do nádherné krajiny před kempem Álftavatn. V kempu se chvíli ohříváme u čaje v místní minirestauraci a po válečné poradě se rozhodujeme pokračovat dál. V kempu (opět 2000 ISK/osoba/noc) není pro stanující vůbec žádné zázemí v podobě společenské místnosti, kde by se dalo zahřát a v případě nouze schovat, a doufáme, že v dalším kempu by to mohlo být lepší.

Brod kousek před Hvanngilem.

Pod vyjasňující se oblohou pokračujeme jen do několik kilometrů vzdáleného Hvanngilu, který se nám nakonec líbí víc než Álftavatn. Cena je sice stejná, ale stany se dají postavit v malých ohrádkách z lávových kamenů, takže jsou trochu chráněné a v případě větru se dá vařit a schovat se v dřevěné boudě. Ve všech kempech jsou také jednoduché chaty, kde se spí vevnitř na palandách, ty jsou ale několikanásobně dražší (9000 ISK) a je třeba místa rezervovat dlouhou dobu dopředu. My si pro náš stan vybíráme sympatickou lávovou ohrádku, stavíme stan a snažíme se zahřát ve sprše (500 ISK) a u vařiče při přípravě večeře sestávající se z instantní kávy a konzervy. Celkem jsme ušli asi 27 km, jsme unavení po boji s počasím a zimou. Jdeme spát, polovina naší výpravy se těší do svého péřového spacáku, přezdívaného “husa”, druhá polovina výpravy trpí zimou na vyfukující se samonafukovací karimatce.

Den 3: Hvanngil – Emstrur – Thórsmörk

Vstáváme opět brzy ráno, chvíli zahlédneme i slunce, ale pak se zase zatahuje.

Chvíli se kocháme slunečním světlem.

Dostáváme se k brodu, který je oproti dvěma včerejším brodům výrazně hlubší, voda nám sahá výš než po kolena a zhruba v půlce řeky dokonale odumřou nohy. Začínáme je cítit až při následném důkladném prokrvování. Rychlým tempem procházíme sopečnou pouští, kde toho přes okolní mlhu nebo mraky moc nevidíme.

Pomalu končící pouštní krajina, částečně v mlze a mracích.
Po několika kilometrech se nám ale otevírá nádherný pohled do údolí.

Procházíme kempem Emstrur a cestou k Thórsmörku se pomalu začíná zlepšovat počasí.

Fantastické výhledy na ledovec.
Objevují se břízy a další vegetace.

Sice krátce bloudíme, ale nakonec ještě pod modrou oblohou přicházíme do kempu Volcano Huts. Na recepci se vyptáváme na zítřejší počasí a bohužel zjišťujeme, že má pršet a být mlha. Čekala by nás poslední etapa kompletního treku, a to cesta do Skógaru, ale trpět v dešti a asi i bez všech hezkých výhledů se nám nechce. Rozhodujeme se proto odjet autobusem zpět do Helly, a pohodlně usazení si jenom vychutnáváme pohled na krajinu a terénní cestu. Končíme (někteří příjemně, někteří nepříjemně) unavení v sympatickém kempu v Helle a po válečné poradě modifikujeme náš původní plán.

Pokračování již brzy!

Na skok do Japonska

Jen tři dny po návratu z Arizony přišel na řadu další dlouhý let, tentokrát na konferenci do Japonska. Většinu času jsem sice strávila na přednáškách v hotelovém resortu na Okinawě, kupodivu nebylo ani moc času (nebo počasí) na koupání, ale v rámci programu jsme měli alespoň malý výlet po ostrově. Okinawa je v mnoha věcech nejaponská kvůli historicky velkému čínském vlivu a také díky několika americkým vojenským základnám. Hned vedle našeho resortu bylo rekreační středisko americké armády a na letišti se odbavovalo hodně Američanů. Okinawa trochu připomíná Havaj, je tam velmi vlhké subtropické klima, téměř každý den zapršelo. Od průvodkyně jsme se dozvěděli, že na Okinawě mají zajímavý dialekt, žije tam unikátní druh nelétavého ptáka Yanbaru kuina, který je bohužel blízko vyhynutí, a také že vynikající ananasy, které jsme měli vždycky u snídaně, se pěstují přímo na ostrově.

Okinawský “prales”

Na zpáteční cestě jsem měla mezi přistáním na letišti Tokio-Haneda a odletem z Narity téměř 22 hodin, které jsem chtěla strávit poznáváním Tokia. Většinu času jsem nakonec strávila náhodným chozením po Ginze a nasáváním atmosféry. Stejně jako na Okinawě jsem měla pocit, jako bych se trochu vrátila v čase do devadesátých let. Tokio jsem si vždycky představovala jako ultramoderní a velmi bohaté město, ale nakonec mi to tak nepřipadalo. Mrzí mě, že jsem neměla více času a energie na detailnější průzkum. Dvojitý jet-lag i po týdnu v Japonsku stále přetrvával, takže jsem se na letiště Narita vydala celkem brzy a strávila jsem tam noc.

Tokio, Ginza

Výlety v poušti

S velikostí “jů es ej” je spojeno i něco úžasného: dají se tu najít místa, kde je úplná divočina a kde za celý den nepotkáte živáčka. Tady v Arizoně je divočina pouštní, kusy vyprahlé země navozující atmosféru románů mého oblíbeného Cormaca McCarthyho s nádherně barevnými skalami. Zatím jsem ještě neviděla tu nejbarevnější část – Grand Canyon, ale to snad během zbývajících víkendů napravím.

A co s sebou přináší pouštní krajina? Tady v Arizoně hodně škrábanců, pokud si jako já nevezmete dlouhé kalhoty. Kaktusy jsou tu skoro všude, jenom to nejsou takoví drobečci, jaké máte doma v květináči, ale minimálně půlmetrová a větší monstra. Nejsympatičtější jsou rozhodně nepřehlédnutelná obří saguara, která neodmyslitelně patří k místní krajině.

Superstition Mountains

 

Saguara s Phoenixem v dálce
Kaktusy a zase kaktusy